DEN 1 – Vyrážíme

Vyrážíme

Dnes je 7.1.2019 a my dnes vyrážíme do Indie. Marťa už vstává 5:30 ale já si to ještě dospávám do 5:55 (každá minutka je pro mě vzácná). Snídaně patří tvarůžkům s máslem, cibuli a cibulovým chlebem a dobalujeme si ještě poslední věci. Ještě všechno jednou kontrolujeme, a to už nás před domem v 6:20 čeká taťka. Vyrážíme.

nabalené věci

Vyrážíme

S malým zpožděním vyjíždíme na Svinov. Máme určitou časovou rezervu, takže se nikam nehoníme. Probíhá poslední loučení a na Svinově čekáme ještě dobrých 20 min do příjezdu EC z Polska. I bez místenky nacházíme volné kupé. Já se ještě provádím registraci na IRCTC, abych si později mohl objednat online vlak v Indii.

Cesta ve vlaku utíká poměrně rychle a my tak přijíždíme na zastávku Vídeň Hbf. Tam si všímáme, že nám jede přímý RJ vlak na letiště, a tak na nádraží ještě v automatu kupujeme jízdenku. Vůbec není kde spěchat, boarding máme od 15:25 a teď máme 10:30. Raději jsme jeli dříve, protože všichni známe zpoždění ČD. Nicméně byli jsme překvapeni, že jsme prakticky žádné nechytli. Nacházíme v poklidu terminál 1 a hledáme café. To ale nacházíme na dalším terminálu. Kavárna je napůl spojena s hernou ale úplně prázdnou. Kafé nebylo vůbec spatně a na vídeňské letiště drahé (4.1 euro). Všiml jsem si foto budky, a tak si dělám za 6 euro 5 pasových fotografii (údajně Vám nedají indickou SIMku bez ní, tak uvidíme, ale později se ukázalo, že tomu není tak). Čas stále máme, proto se jdeme posadit a najíst našeho nabaleného jídla (grilované kuřecí prsa a tousty to jistí).

Problem s vízy?

Odebíráme se k check-in (do těch 7 kg jsme se s bágly stejně nevešli, takže budeme i odbavovat krosny), ale před námi se udělala velká fronta na letadlo do Kyjeva. Tu obcházíme k priority frontě na povel personálu, jelikož jedna přepážka nestačila a překvapivě nám paní u přepážky kontroluje i elektronická Víza. „Nejsem si jistá, zda pro vstup do Indie je aplikační formulář dostačující”, povídá. V tu chvíli kouknu na Martu s výrazem údivu. „Ještě to zkontroluji”, dodává. „To je vše, co jsem stáhnul z Indických stránek ambasády“, povídám Marti. Paní pečlivé kontroluje každou kolonku. V duchu si říkám, že to mám snad vše bez jediné chyby. Ovšem jedna se našla, zapomněli jsme je podepsat, čehož si teď všímám a což připomínám paní za přepážkou. „A budete tak hodny a podepíšete si je?“, odpovídá, zatímco na nás zaměstnankyně kouká s úsměvem. „Určitě“, odpovídám a usmívám se na ní rovněž. Ale nakonec přece vše dopadá dobře, a my si to kráčíme spokojeni ke gate D.

Další kontrola

Procházíme úspěšně přes pasovou kontrolu i RTG. Musím podotknout, že tu mají příjemný personál. U gaty 70 dáváme ještě kafé (i z automatu dobré) a po několika minutách se děla fronta u gaty. Po neúspěšném ověření naších letenek si nás zaměstnanec u gaty bere stranou a dodává: „Vy jedete do Indie?“. „Ano“, odpovídám. Teď si už fakt mezi těmi lidmi připadáme jako nějací uprchlici. Kontroluje nám oběma pečlivě pas s vízem. “Můžete pokračovat”, dodává nakonec a my tak nastupujeme do busu, který nás odváží k letadlu. Čekal jsem nějaký Embraer ale Boeingem 747-800 jsem po předchozí zkušenosti do Kyjeva překvapen.

směr Kyjev

Kyjev

Let utekl docela rychle a my tak usedáváme úspěšné na Kyjevskou runway. Máme něco přes 2 a půl hod na přestup, a tak si dáváme pozdní oběd na letišti ve formě špaget s parmazánem a šunkou a se posouváme ke gate D, kde čekáme na odlet. Již tady mnoho lidí čeká z nichž drtina většina jsou Indové. Ještě nám kontroluji zběžně víza a procházíme dál. O jej, zapomněli jsme si do PETky nabrat vodu, tak snad aspoň nějaké občerstvení v letadle dostaneme. Jen co si sedám v letadle, všímám si, ze procházejícím Indům je úplně jedno do koho kolem vráží. Jeden sedá za mnou a další přede mnou. Oba nemůžou přijít na polohu, která by jim vyhovovala, a navíc přítomné řvaní indického batolata nepřidává také té správné atmosféře. Náš soused z Ukrajiny, sedící u okna to raději zapíjí vodkou a cestou si dává pro zichr pár piv. Pouštím si nějakou hudbu, ale poslední hodiny beru špunty a klapky a napůl usínám. Z těch všech mých bývalých letu musím říci, že letadlo chytá často turbulence.

DEN 2 – Nové Dillí a první šok

DEN 2 – Nové Dillí a první šok

Let trval zhruba 7 hod a my tak přilítáme do hlavního města Indie, čímž je Nové Dillí. V té mlze kolem letiště jsme si ani pomalu nevšimli, že jsme dosedli, snad jen přítomný nájezd na runway tomu nasvědčil. Samotné Dillí, je druhým největším městem Indie s počtem více než 20 miliónu obyvatel. To je dvakrát více lidí než v celé České Republice, to je šílená představa. Nemůžu uvěřit, co vidím po vkročení na letiště. Podobně jako v Singapuru je tu všude kolem koberec. Jsem i spokojeny s čistými toaletami a Marta ještě více. Dokonce ji uklízečka s úsměvem na rtech zdraví.

letiště DelhiProcházíme k vestibulu eVisa a příchozí kontrola. Vše dopadá dobře a my vkráčíme na půdu Indie. U pasu si vyzvedáváme krosny a už začínám uvažovat, kde si rozměníme peníze. Předtím si ale vytahujeme maso s chlebem a něco pojíme. Později jdeme ven, a to už si nás bere do merku místní taxikář a uchází s námi dobrých 50 metrů, zatímco mi rozmlouvá, jak nás levně sveze do centra, a navíc mi pochvaluje bradku. Nakonec mu vysvětlujeme, že bereme metro, ale i tak s námi jde až k přepážce. Bohužel u přepážky lístků na metro neberou žádné karty, a tak nám taxikář ukazuje, kde najdeme bankomaty a opět s námi jde celou cestu. V kroku se najednou zastavím a koukám na velký transparent „TAXI“ a tak nám je jasné, že jde o podvod. „Tak to ne!”, odvětím a otáčíme se. Teď jde ještě kousek s námi, ale nechytá žádného úspěchu.

Docházíme k hale letiště a tam nacházíme bankomat ze kterého vybíráme (netuším, jak je to tady s poplatky, a tak raději vybírám jen 600 Indických rupií (zkráceně INR), později si uvědomuji, že žádné nebezpečí nehrozí). Na přepážce metra následně kupujeme token (jeden za 60 INR). V metru mají detektor, kterým procházíme, a navíc mě chlap šacuje a projíždí ručním detektorem. Dámy mají separátní vstup, ale tam už je ošmatlává ženská. S metrem jsme také velice překvapení, je čisté a moderní.

metro

Směrem do centra

Krajina se kolem rýsuje, ale mají tu pořádný smog (svatá Ostrava). Na 300 m nejde vidět dále. Dojíždíme do stanice New Delhi (Nové Dillí). Tam kupujeme přeplacenou kartu na metro (50 za kartu a 100 INR nabití). Check-in v hotelu je od 12:00 a my máme ještě čas, tak sjíždíme jednu zastávku na „Central station“, kde hledáme Vodafone shop. Odchycuje nás nějaký sikh a nabízí se, ze nám ho ukáže, a tak poprvé překračujeme velkou cestu, kterou snad od pohledu není možné přejít, ale zkušeně s ním v davu troubících aut vše možných tuk-tuku a motorek přecházíme. Teď mi pochvaluje bradku. „Že bych tu s ní tak vynikal?“, tážu se sám sebe v duchu.

Předražené SIMky

Blížíme se do vedlejší uličky, kde na nás místní zírají, koho tu sem přivádí a docházíme k turistickému centru. Tam našemu sikhovi vysvětluji, že nehledám turistické centrum, ale Vodafone store, ale on stejně ukazuje dovnitř. Tak nakonec vcházíme a uvnitř nám turistický pracovník nabízí židli a já mu vysvětluji, že hledám obchod Vodafonu. „I tady můžete SIMku koupit“, odpovídá kravaťák. A tak sedáme a sám jsem zvědavý o kolik bude SIMka dražší. Mezitím příchází další pán nabízející předraženou SIMku za 599 INR (já vím není to na naše poměry drahé, ale na Indické poměry je to dost).

Doma jsem četl, že se dá SIMka sehnat na měsíc za 255 INR a taky jsem četl, že se musí dost smlouvat ceny. Proto se poprvé snažím se usmlouvat na 300 INR, ale bez úspěchu. Stále se rozhodujeme, ale nakonec na jeho podmínky přistupujme, nicméně pán se SIMkama už odešel za jiným kšeftem, aniž bychom si něčeho všimli. Čekáme na něj další půl hodinu, ale pak nám dochází trpělivost a jdeme. Já si následně stejně uvědomuji, že musím vybrat, jelikož kartami tam nelze platit.

Problém s bankomaty

Za rohem ulice mě turistický pracovník nasměrovává na bankomat, ze kterého následně zkoušíme vybrat, ale ani přes Revolut a AirBank nejde vybrat. Jsou tady dva bankomaty, tak zkoušíme i z druhého, ale bez úspěchu. Tohle je fakt divné, a není to dobré. Už jsme tak unavení z cesty že nemáme sílu to dnes řešit, a tak jdeme na metro. Cestou potkáváme plno potulných psu po cestách.

potulní psiVšimli jsme si ještě dalších třech bankomatů, a tak jdeme zkusit štěstí znovu. Bez šance. Ani z ČSOB karty nemůžeme vybrat. Tohle bude ještě zábava, naštěstí je ještě co jíst z naších zásob. Nějak jsme zabloudili a metro nacházíme po úporném 30 min hledaní. Jedeme zpátky a míříme k hotelu. Nové Dillí je děs a hrůza. Cesty jsou velmi zarušené, platí tady, že ten, kdo troubí nejvíce, jede. Při výstupu nás zastavují tuk-tukáři a táží se, kde máme hotel. Povídáme jim, že nepotřebujeme svézt, ale jsou dost vlezlí. Cestou k hotelu přes most potkáváme i krávu, táhnoucí vozík ze sikhem.

tuk-tuk

Nové Dillí

Nové Dillí

Nové Dillí

Problém s hotelem

Po půl hodině docházíme k  našemu hotelu Hotel Darpan Palace a máme další problém. Recepční nám říká, ze nemá místo tak unavený a už celkem naštvaný mu říkám, že jsme platili přes booking.com že chceme pokoj. Odkazuje se na nějakého jeho managera, který údajně vše bez problému, za stejnou cenu zařídí jinak, ale musíme počkat půl hodiny.

Později mu připomínám, že tady stále vedle něj čekáme na pokoj, a tak telefonuje a ne že by to vyřídil sám, ale předává mi ho ať se s ním já domluvím. Můžeme si vybrat prý pokoj, který se nám líbí a všechno bude „no problem“, podle něj a nic nebudeme platit navíc. Toto slovní spojení „no problem“ jsme za tu dobu, co tady stojíme a dohadujeme o pokoj, slyšeli dokola. Recepčnímu znova opakuju, že máme zaplaceno tady a že si na tom trváme a že to je pro nás „problém“ být jinde. „Kde budeme jako dneska spát?“, tážu se ho. Teď mám dojem, že recepční nevnímá a na otázku přikyvuje ano. Takže můžeme mít pokoj tady? Ano, odpovídá. Tak hodinu se tu dohadujeme a teď na sebe koukáme s Marťou a nechápeme co to všechno mělo znamenat. To Nové Dillí je šílené.

Konečne dostáváme pokoj

Najednou se s jeho kolegou odebíráme nahoru, ale pokoj nevypadá, tak jako z obrázku na bookingu. Později objevujeme spínavé umyvadlo a záchod. Usazuji se na postel a rozdýchávám to tu. Jsem navíc nevyspaný a mám tak náladu s tím seknou a hledat na zítra letenku zpátky. Vzalo mě to tak, že jsem si z těch nervů musel odskočit na velkou a přes dveře říkám Marti: „Ne to dáme“. Koupelna je fakt špinavá a tak se odebírám dolů k recepčnímu, zda by uklízeč nemohl vyčistit koupelnu nebo nám vyměnit pokoj. Ten kýve hlavou, že ano a doufám, že mi rozuměl.

Jen co otevírám dveře našeho pokoje zvoní telefon a příchozí manager, a tak jdeme oba dolů na recepci. Údajně, když si zabookujeme vlak tady den předem, budeme mít 100% jistotu, že se do dej dostaneme. Pak manager navazuje na plán cesty přes Delhi, Jaipur a Agru. Finální předražené ceny jsou směsné a aby nás ještě více nalákal, udělal nám Yogi čaj. Stejně se nám to nelibí a budeme cestovat po vlastní ose a ne, tak že nám někdo naplánuje cestu. Odpovídáme mu, že si to rozmyslíme.

Kde je ten uklízeč?

Dožaduji se po druhé recepčního na vyčistění koupelny nebo vyměnění pokoje. „Jo on tam přijde a nový můžete pokoj dostat v 6pm, odpovídá. Něco mi říká, že se tak nestane. Dáváme budík na 17:50 a celkem hned usínáme. Recepční samozřejmě zapomněl. Prostě sliby, chyby. Dvakrát se ho jdu zeptat jak to teda je. Nakonec k nám o pul 7 dochází uklízeč a “leští” koupelnu, asi tak jako to tu nikdy nedělal. Nevypadal zrovna vesele, a tak si raději i v koupelně zavřel dveře. Bohužel je leden a přes noc bývá 8 stupňů a jelikož okna vůbec netěsní, už z toho všudypřítomného hluku, tak se ještě doptávám na topení. Nakonec dostáváme další přikrývku. Voda je maximálně ledová. Večer jíme z naších zásob a koukáme, kde bychom se zítra mrkli. Ještě si raději dáváme na postel deku a vzali jsme si i povlečení na polštář.

pokoj

Pro čistění zubů raději používám vodu z filtrační lahve. Nasazuji si klapky a špunty (klapky jsou opravdu potřeba, protože jde stále slyšet troubení z ulic). Kolem pul 11 usínáme. Doufám, že zítřejší Nové Dillí bude lepší.

 

DEN 3 – Červená pevnost (Red Fort)

Červená pevnost (Red Fort)

Vstáváme maximálně vyspaní. Pod těmi dekami bylo příjemné teplo, i když bylo venku asi jen 10 °C (okna samozřejmě netěsní). Spal jsem dokonce v trenkách a tričku. Chystáme se ven na Red Fort, a tak bereme menší batůžky a nejdůležitější věci. Ptáme se dole na recepci na supermarket, nicméně recepční si to vyložil tak, že sháníme oblečení. „Ne, vodu a jídlo potřebujeme“, odpovídám. Ukazuje jen ven do ulice, kde docházíme.

ulice indie

Našli jsme bankomat

Fajn, teď je potřeba vybrat nějaké prachy, jeden bankomat nacházíme v naší ulici. Stojí tu již pár lidi. Určitě ten týpek, co stoji vedle nás, čekajíc na vybraní peněz je jako my z Evropy. Oslovuje nás a zjišťujeme, že je to klučina z města Zakopané (Polsko) a je na business tripu už pátým dnem. Podle jeho slov je to tu katastrofa. Na jeho názor také přitakávám. Od bankomatu vychází nějaký starší pár z Evropy (podle přízvuku šlo asi o lidi z Velké Británie) se slovy “fucking system”. Jo, vypadá to na stejný problém jako jsme měli včera, mezitím šel vybrat náš soused z Polska.

Už tam vybírá nějak dlouho, takže to vypadá, že asi taky neuspějeme. Vychází se slovy „funguje to“. Pomáhá nám doklikat se až k vydaní peněz. „Saving“ i „Current money“ jsem včera zkoušel, ale najednou ATM začíná cvakat a WOW máme úspěch ačkoli je to neuvěřitelné. Vybrali jsme nakonec přes „saving money“. Fajn a teď ještě tu SIMku zařídit.

Vedle si všímám transparentu New SIM cards, tak se jdu optat. Borec nabízí za 650 INR, což je sice o 50 INR vice, ale už se nám nechce tak daleko, tak nakonec souhlasíme. Prý v 6hod máme zavolat na číslo a zadat dvě čtyřčíslí, které nám vypisuje na papír. Tak tohle máme víceméně vyřešeno. Všimli jsme si, že cestou jsme prošli relativně pěknou kavárnu Voyage Cafe (doporučujeme), a tak se otáčíme a jdeme tam. Dáváme si Mango smoothie. Sice za 100 INR na jedno, což je dost na Indické poměry, ale je vynikající! Ještě plánuji cestu kudy kam dnes. Dopíjíme a jdeme na metro. Cestou nás stále někdo zastavuje nabízejíce svezeni tuk-tukem. Přestávám si je už pomalu všímat.

Speciální indické koláče

Máme krásně jasno. Procházíme přes most a koukáme co že to tam jsou za položené patvary. Proboha to jsou normálně exkrementy! Leží tady plno hoven, vytvarovaných do podoby jakýchsi koláčů. Pravděpodobně to mají jako palivo pro oheň. Ještě nechutnější zážitek teprve přichází, a to paní sedící na zemi dělajíce koláčové tvary holýma rukama! Tohle jsem nezažil.

hovna

pani hovnivalova

Raději jdeme dále a procházíme přes přechod à la vyhni se tuk tuku. Probouráváme se přes detektory. Sjíždíme metrem jen zastávku k Chawri Bazar ze zastávky New Dehli. Ulice jsou k prasknutí, i na chodnících je těžké jít vedle sebe.Při pohledu na elektrické dráty si říkam, že by naší elektrikáři měli radost.

ulice indie

ulice indieNacházíme cestou pofiderní street foody ale jeden “lepší” jsme našli. Zkouším úplně poprvé nějaký druh plněných kapes. Ten vpravo dostavám s nějakou místní kari omáčkou a vnitřek byl zeleninový a trošku ostrý. Ten druhy je také zeleninový uvnitř a pálí mnohem víc. Placky si necháváme na pak.

indické jídloOtáčím se a co nevidím, dva chlapy chčijící do jakýchsi chcacích kabinek, fakt chuťovka.

chcací kabinky

Jama Masjid

V tom davu lidí docházíme k naší první “památce”, kterou je Jama Masjid, což v překladu znamená páteční mešita. Jedná se o největší mešitu v celé Indii, která byla postavena v 17. století. Je postavena z červeného pískovce a mramoru a její celková cena činila 1 milión rupii. Musím řičí, že Indové jsou pěkné vychcaní. Místní nemají žádný vstup, ale turisti to mají za 300 INR na hlavu. Nebudeme dělat cavyky a platíme. Zouváme si boty a Marťa dostava jakousi formu muslimského hábitu a raději si bere i šatek přes hlavu.

Vcházíme na velké nádvoří, kde se již chodí bez bot Konečně, aspoň tady je míň ruchu i lidí. Sedáme si a v okamžiku k nám přichází asi 10letý synek a žebrá peníze. Přehlížíme jej, ale je neústupný. Ukazujeme mu ať si dá odchod, ale absolutně nezájem. Začíná nás štvát, a tak se zvedáme a jdeme se kouknout do mešity přes obrovské nádvoří. Klučina jde mezitím zkoušet štěstí se škemráním u jiných turistů. Vnitřek tedy nic moc, ani na koberci nemůžeme býti, nýbrž se procházet, protože nejsme muslimové. Vycházíme a zkoušíme si sednout na jinou stranu nádvoří, a tam rozbalujeme placky. Nejsou nějak moc pálivé a chutnají nám. Od mešity se rozezní volaní k modlení.

Jama Masjid

Jama Masjid

Nějakou dobu tu ještě setrváváme a později vycházíme z mešity jinou stranu. Posouváme se k obrovské tržnici Urdu Park Market podél cesty. Najdete tady snad všechno, přes jídlo, oblečení a elektroniku, která je samozřejmě fejková.

tržnice Urdu Park Market

Následně se dostáváme na cestu, kterou chceme přejít. Vypadá to, že červená na semaforu nic nikomu neříká, jelikož místní ji přehlíží a jednou dále.  Konečně se dostáváme i přes ní a cestou potkáváme několik povalečů.

místní povaleči

indové při cestě na Red Fort Teď do mě zrovna drcnul chlapík na boso, který něco zažvatlal a nastavil ruku, abych mu strčil nějaké rupie. Ignoruji to a jdeme k směrem k Červené pevnosti (Red Fort).

Red Fort

Red Fort postaven z červeného pískovce v letech 1639-1648 pro císaře Šáhdžahána a v roce 2007 se stala součástí světového dědictví UNESCO a nyní je muzeem.

Red Fort„O jéje, to je pěkně dlouhá fronta na lístky“, povídám. Místní securiťák povídá, že můžeme přeskočit frontu a jít přímo k pokladně č. 4, ale to ignorujeme. Vidíme bránu, a tak zkoušíme v tom davu lidí projít mezi lidmi, co kontrolují lístky, ale neprochází nám to. Jdeme dolů ke kase a snažím se narvat do stejné fronty, ale stejně asi 10 min čekám. „Vstup je za 50 INR, tak to je v pohodě“, povídám si v duchu, zatímco přicházím na řadu. „Pro turisty máme přepážku č. 4“, povídá pokladní a žádá mě o můj pas. „Zaplatím to tady“, odpovídám. „Nene, musíš jít k pokladně č. 4, protože nejsi zdejší“, dodává. Fajn, tak odbíhávám k ní, kde nikdo není.

„Cože? Vstup na Red Fort za 550 INR kartou a hotově za 600 INR, to si dělají prdel, ne?“, říkám na hlas. Už neví, jak turisty okrást. Tohle je neuvěřitelné. Znechucený platím a dostáváme žeton, a tak prostupujeme. Procházíme vstupem k detektoru a jde se jak jinak než přes RTG.

RTG Red FortNo jo je to všude hlídané, vojáci to tu kontroluji a mají tu i hnízdo pro samopal.

Red Fort a samopal

Nejdříve procházíme tunelem, kde kupujeme první magnetku, které sbíráme z cest, a pak již vkráčíme do klidnější části.

Red FortTyčí se tu Diwan-i-Aam, což je památník i zeleň je kolem.

Diwan-i-AamSedáme na lavičku a dáváme si s našich zásob kuřecí maso s cibulovým chlebem. Přišly k nám veverky, a tak jim ulomujeme kousíčky z chleba.

veverky kousek od Red Fort

park Red Fort

park Red Fort

Red Fort

Zaslechli jsme první české hlasy a areál si celý obcházíme. Ještě nás zastavuje pan s chlapečkem, který si vyprosil fotku s námi. Vycházíme a postupujeme až k metru na fialovou linku Lal Quila. Obyčejný záchod raději v metru nehledám, a tak jdu hned na turecký (ničeho se nemusíte dotýkat, ale zase si moc dlouho nemůžete hrát s mobilem).

turecký záchod metro

Další památky v okolí

Následně jedeme na zastávku Kashmere Gate. Vycházíme a jdeme ke Kasmiri Gate, kde na chvíli setrváváme.

Kasmiri Gate

Jen 100 metrů je od nás Anglikánský St. James’ Church, který má zavřené brány. Volám přes jednu bránu na chlapíka a přichází nám otevřít. Nikdo v areálu není jen nám další chlapík údržbář ochotně otevírá bránu kostelu a my procházíme vnitřek.

St. James’ Church

Anglikánský kostelA teď kde? Vracíme se a kupujeme v jedné zapadlé drogerii šampon.

indieVracíme se metrem zpátky na New Delhi zastávku, kde si dáváme v Café Coffee day latté za 190 INR. Později se dozvídáme, že tato firma působí i v České Republice. Na tu cenu to dobře chutná. Zkoušíme aktivovat SIMku a nakonec se daří. Jen ten net mám zasekaný, zatímco Marti jede v pohodě. Vycházíme z metra a už se udělala i tma.

Koupit lístek je nemožné

Procházíme koridorem nad vlakovým nádražím, a když už jsme tu tak si zkoušíme koupit lístek. Vystáváme si frontu, ale chlap za přepážkou mě odkazuje zase jinde. Proč mají turisti všechno jinak? Docházíme na jinou přepážku, ale tam mě zastavuje týpek, že si rezervaci musím udělat 4 hod před ve stejný den odjezdu a směruje mě zase jinam. Jdu s ním, a vede mě k tuk-tuku. Prý to musím zarezervovat přes turistickou kancelář o zastávku jinde. Pořád si nás někdo předává, ale to už nechci poslouchat a loučím se. Cestou se ještě doptávám v jiných informacích pro turisty orientačně na ceny, protože fakt netuším, kde si můžeme lístek objednat.

Vysoké ceny si necháme projít hlavou a pomalu docházíme do naší ulice a vcházím do obchodu se SIMkami a stěžuju si, že nejsem schopný net používat. Předávám mu svůj mobil, a nakonec udělá nějaký „magic“ a vše jede. Ještě se stavujeme do kavárny Voyage Cafe a dáváme si Lassi s mangem a je výborné.

naše ulice

lassiV hotelu nám netekla teplá voda, takže se ptáme, jestli je možnost mít teplou. Recepční zapíná zásuvku pod jeho stolem. To je skvěle, takže kdybych se nezeptal, tak se koupeme v ledové vodě. Tohle má být automaticky ne? Ještě žádám o informaci cen vlaku do Agry. Vola týpkovi, který dochází o půl hod později a odkazuje se na dalšího. Tohle je jen a jen zmatek, a tak to necháváme být. Dneska jsme ušli 13 km a tak konečně osprchovaní uleháváme a kolem 1 hod usínáme.

DEN 4 – Krávy jsou všude

Krávy jsou všude

Vstáváme až v 10 a vyrážíme na jídlo. Dnes jsme zvědavi, zda nějaké krávy potkáme. Zastavujeme se na snídani v restauraci The Southern Restaurant. Marťa si dává omeletu, kterou prosí nepálivou a samozřejmě dostává pálivou se zelenými papričkami a já si dávám Bhature Chole, což je populární jídlo v Pandžábu a obsahuje cizrnu a samotná pasta se skládá z cibule, rajčat, zázvoru a zelené chilli papričky. Díky této papričce to dodává jídlu pikantní chuť. Celkově platíme 105 INR.

Bhature CholeNa to jdeme do naší oblíbené kavárny Voyage Cafe a volím Banana Lassi a Marťa to mangové. To mé je přeslazené, ale příště zkusím zase něco jiného. Ta mobilní síť je tu přetížena, nebo nevím. Mobilní internet opět na tristní úrovni. Ale v dalších částech Dillí je to zase lepší. Posunujeme se opět přes naší ulici a směrem na metro.

Kráčíme si to tou známou cestou, kde potkáváme opět hovnivalovou paní. Najednou se před námi objeví jakýsi Aladin s hadem (asi užovka) na ruce a požaduje po mě peníze. Ani mu na to neodpovídáme a raději se už nezastavujeme. Jdeme směrem na zastávku Central Secretariat. Jen co vystoupíme z metra konečně vidíme zeleň v okolí.

zeleň

Sídlo prezidenta

Je tady mnohem větší klid! Před námi je fontána a napravo kruhová budova parlamentu, kterou navrhnul jeden z Britských architektů v roce 1912-1913. Kruhová budova byla dokončena v roce 1927.

kruhová budova parlamentuMusím říci, že jsou všude jednotky armády a policie Delhi. Nikdy jsem neviděl takto střežené město. Procházíme kontrolami dále, kde po mě voják požaduje pás a následně procházíme detektorem. Zkoušíme projít zprava, ale místní voják nás naviguje jinudy. Jsme rádi, že tady aspoň nějaká auta a tuk-tuky nejezdí. Díky bohu za ten klid. Procházíme k  Central Secretariatu. Ten byl postaven kolem roku 1910 a je zodpovědný za správu indické vlády. Podél Sekretariátu až se dostáváme nadohled Rashtrapati Bhavan, což je federální státní budova a dnes oficiálním sídlem indického prezidenta.

Central Secretariatu

Rashtrapati Bhavan

Ke komplexu patří ještě Mughalské zahrady, a dohromady zabírá palác i s pozemky 130 ha, což její činí největší rezidencí hlavy státu na světě. Vracíme se kousek zpátky a koukáme na hrající opice (makakové).

Tuk-tukář

Cestou jsme již potkali tolik řidičů s tuk-tukem, že to nebudu ani počítat. Ovšem jeden zastavuje a já mu automaticky povídám, ze žádného nechci. „Ne, můj příteli jen jsem ti chtěl ukázat jen místa kolem. Tamhle je budova parlamentu a tam sekretariát“, povídá. Nakonec dodává, ze nás tam sveze, typicky. Ale připadá mi ze všech fakt v pohodě a teď koukám na jeho přední sklo, co že to vidím? „To je naše statni vlajka“, povídám. Zasmál se a povídá, že mu to dali jeho čeští zákazníci na okno. Stále mě přemlouvá, ale my už raději jdeme.

tuk-tuk

Máme v planu se dostat k Cathedral Church of The Redemption, bohužel většina cest je k němu uzavřena a 3 km obcházkou se nám už nechce. Proto jdeme již k India Gate. Ty trávníky kruhových objezdů jdou přeplněné lidmi. Asi nějaká poobědní sieta? Je to šílené, ta vláda s tím už něco musí dělat.

sieta

Cestou narážíme na street foody, ale vzhledem spíše pro místní. Nepočítaje kolik tuk-tuku nám zastavilo, ale naučili jsme se je úplně ignorovat a povídat si mezi sebou, nakonec je to přestane bavit a odjedou. Cestou také potkáváme i pouliční štěňátka, která se učí chodit.

pouliční štěňátka

India Gate

Jdeme dobrých 30 min a překračujeme již naučeně rušné indické hlavní cesty. Docházíme k India Gate, což je válečný památník postavený na počest více jak 80 tisíců padlých vojáků během první světové války. Je to jakýsi symbol Indie. Je tu opět mnoho lidí. Jeden tu nabízí sluneční brýle, druha tu prodává korálky a náramky. Dokonce i Marťu chtěla chytnou a držet ať si něco koupí. Tihle lidi jsou fakt neústupní. Děláme pár fotek a obcházíme bránu.

India Gate

Jedna mladší holka nás již chvíli sleduje zezadu a pak se na nás odváží zvolat „Mužů se s Vámi vyfotit?“. „Jasně že jo“, odpovídám. Asi je tu s taťkou, který se s námi rovněž fotí. Jede tady i místní street food. Zkouším poprvé jídlo z ulice, snad se neotrávím, ale vypadá to dobře. Byly to nějaké smažené burizony, hrášek, mrkev a jakési další ingredience. Každopádně všechno bylo křupavé. Na pálivost si již trosku zvykám. Zkouší i Marťa. Ještě si zkouším dat místní „sweet potatoes“, které ale jsou nic moc. Ty už raději ani nefotím.

street food

Procházíme zpátky přes hlavní a následně k metru. Chlapíky s tuk-tuky stále ignorujeme. V metru nacházíme Rajiv Chowk a tam si dávám Paneer Masala Dosa za 145 INR. Jde o speciální Dosa těsto, které je uvnitř plněné Paneer Masala, která se skládá snad z 15 ingrediencí. Dostal jsem k tomu jednu pálivou kari omáčku a další dvě nepálivé omáčky. Náplň placky mě opravdu chutná a je příjemně pálivá. Marťa si raději dává v Burger Kingu cheeseburger s hranolkama a Pepsi.

Paneer Masala Dosa

Uprchlíci

Ještě jdeme na kafé do Café Coffee day (tam jako včera) a necháváme oddechnout nožky. Zvedáme se po hodině a půl a valíme z metra. Ale co se nestane. Nemůžeme přejít přes turniket díky nízkému kreditu na kartě, a tak jdeme k okénku nabít si kartu. Pro průchod potřebujeme asi 20 INR, ale minimální částka je 200 INR. Jenže je to nevratné a tolikrát už nepojedeme. Pán byl nakonec hodný a navýšil nám to nakonec na 20 INR abychom prošli.

Jdeme se tedy ještě kouknout na to zabookování vlaku a vcházíme do prvního patra vlakové stanice New Delhi. Ježkovy oči, tady je všude černo, lidi čekajíce na frontu lístku, plno tu sedí na podlaze. Tady to je jako v uprchlickém táboře a vůbec se tu necítíme bezpečně. Všichni na nás koukají. Frontu se nám nechce čekat mezi tou verbeží a raději si ho jdeme booknout v turistickém infocentru. Ještě zkouším booking přes automat na lístky do Agry stojí pro místní jen 90 INR! Ono proste turisti mají fakt vyšší ceny, s tím se budeme muset smířit. To už se setmělo a my jdeme zapadlými uličkami plných černých tváři, což mezi pokřiky, troubením a smradu kolem nedává žádný pocit jistoty.

Krávy jsou všude

WOW! Kráva na cestě a sama si prodírá cestu mezi auty a je úplně klidná. Šílené!

krávy

Dorážíme do infocentra a po půl hodinovém jednaní, jak to tedy je kupujeme oba lístky druhou třídou za 2500 INR na 12. ledna, což je za dva dny. Jinak je i třetí třída, ale podle těch lidí, co jsme viděli na vlakové stanici bychom to asi nedali. Hlavně ze sedíme naproti sobě. Tak to by bylo. Cestou potkáváme další krávu procházejíce z hlavní na vedlejší ulici. Tohle jsem si musel natočit.

V naší mega zarušené ulici plné tuk-tuku se stavujeme do jakéhosi marketu pro vodu a nějaké cukrovinky plus i toaleťák, jelikož ani ten jsme nedostali v “hotelu”. Zastavujeme se na večer v The Southern Restaurant si dávám si Shahi Paneer, což je vegetariánské jídlo, kde je hlavní ingrediencí Paneer sýr a mnoho dalších magických ingrediencí. Marťa raději volí jen Butter Naan. K tomu jsme si vzali obyčejné Lassi. Zkouším i zelenou papričku na stole, pomalý náběh ale pálí, pálí. Lassi chutná velmi dobře, je sladké a má větší konzistenci než mléko. Vlastně je to populární jogurtový nápoj, který se skládá jen z jogurtu a vody. V horkém počasí dokáže ochladit organismus. Shahi Paneer má výbornou omáčku a i když jsem si řekl číšníkovi středně pálivé, dostavám ji ani ne moc pálivou. Nakonec sdílíme jídlo mezi sebou.

Výborně jsme si pochutnali za 280 INR a nakonec dostáváme Fenykl, který se používá po jídle pro dobré trávení.

lassi

Shahi Paneer a Butter Naan

Fenykl

To není špatné, ale nedá se to spolknout, proto to celou dobu držím v puse a vyplivuji v hotelu do záchodu. Teplá voda opět neteče, a tak jdu na recepci ať mi ji opět zapnou. Usínáme kolem 12 hod.

DEN 5 – Komplikace s vlakem do Ágry

Komplikace s vlakem do Ágry

Chrám sikhů

Vycházíme až v 11 hod a jdeme opět do The Southern Restaurant. Dávám si Poori Chole, což je podobné jídlu ze včerejška a Marťa chleba ve vajíčku a sladké lassi.

Poori CholePádíme si to dále přes most až k metru a cestou ještě potkáváme krávu.

kráva

Musíme si dobit metro kartu. Procházíme detektorem a jedeme na zastávku Patel Chowk a směrujeme na severozápad a už z dálky vyčuhuje dům se zlatou kopulí. Sri Bangla Sahib Gurdwara, který byl otevřen v 18. století. Jedná se o sikhský chrám. Sikhismus vzešel z Indie je jeden z nejmladších světových náboženství a co do počtu stoupenců páté nejvyšší.

Sri Bangla Sahib Gurdwara

Ten procházíme a u přepážky vyzouváme boty, které nám schovávají. Ještě, než vkročíme dovnitř si Marťa bere šátek přes hlavu a mě dávají taky. Inu je to něco jako povinná pokrývka hlavy, ale muži tu většinou kolem nosí turbany. Uvnitř je krásný chrám, ze kterého jdou slyšet modlitby. Je tady cítit všudypřítomný klid a mír. Mnoho je tu pozlaceného.

pozlacený chrám

Uvnitř komplexu se nachází velký posvátný bazén, zvaný „Samovar“, který procházíme dokola.

Samovar

Odcházíme z chrámu. Zastavuji nás místní a prosí o fotku, tak pár děláme. Teď jdeme směrem k jednomu z hinduistických chrámu, ale napřed míjíme katedrálu Sacred Heart Cathedral. Dokonce tu ještě mají vánoční stromek. I uvnitř se našli místní křesťané. Sedáme na chvíli v kostele.

Sacred Heart Cathedral

Hinduistický chrám

Jen co vystupujeme z areálu potkáváme Inda, který se se mnou dává do řeči a povídá, že moc tady lidem nemáme věřit, že dost okrádávají turisty. Dává mi jen tuto radu a nic víc nechce. Tak mu zkouším ukázat nás lístek do Ágry a na to povídá, že i tohle může být fejk. Raději říká ať si zajedeme primo do turistického centra. Vola nejbližší tuk-tuk a ten chce za cestu 50 INR. Nás kamarád pro nás hned vyjednává cenu, protože místní ceny zná, takže za jednu jízdu tak cca 10 INR. Tuk-tukář nakonec souhlasí a jedeme. Nejdřív ho ale prosím k zavezení k Sri Laxmi Narayan Mandir, což je náš zmiňovaný hinduistický chrám.

Tam vystupujeme, kde čeká na nás. Vstup opět přes detektor a securiťák nám povídá, že žádné mobily ani foťáky, zde nejsou povoleny. Házíme si je proto do uzamčené skřínky a jdeme mrknout na ně. Krásný hinduisticky chrám s pozlacenými soškami, byl postaven v letech 1933-1939 a byl otevřený Mahátmou Gándhí. Byl to první velký hinduistický chrám postavený v Dillí, nicméně po procházce uvnitř nám přijde docela obyčejný. Procházíme a jdeme si pro věci. Strážník po nás chce aspoň 20 INR, a to nás ani na nic neupozorňoval. Dávám mu 10 INR, a to ať je rád. U securiťáka bych to takto nečekal. Aspoň jsem si vyfotil chrám z venku.

tuk-tuk

Sri Laxmi Narayan Mandir

Velké komplikace s vlakem do Ágry

Tuk-tuk již na nás čeká. Jedeme k turistickému centru v central parku. Náš tuk-tukář nás tam ochotně vede. Tam se dozvídáme že jízdenka na vlak, kterou máme není pro turisty ale pro místní. „Cože a to vadí?“, tážu se. Prý jsem si to měl zabookovat tu. A je 10-20 % šance (podle nálady revizora), že nás pustí. To je fakt skvělé. Dávám mu číslo na týpka, který mi ji prodal a ptám se, zda by peníze nešly vrátit. Prosím ho o zkontrolovaní vlaku na zítřek do Ágry, ale vlak pro turisty je už plný. Nabízí nám auto, ale to se nám moc nelibí. Auto na 5 dní činí 16000 INR, což se mi zdá divné. Prý to na méně dní nejde. Může nám vrátit polovinu částky z vlakové jízdenky a odečíst to z ceny 16000 INR za auto.

Přecházíme do jiné kanceláře, kde turistický pracovník volá týpkovi, co nám včera prodal lístky a povídá, že 15 min máme počkat. Zase ale další pracovník v turistickém centru nám říká, že to zrušit nejde, protože jsme si u nich nic “nekoupili”. A každý si opět mele to svoje. Jsme už z toho tak zmateni, že nevíme, komu máme věřit. To jsou komplikace a opravdu nemáme dobrý pocit. Přichází k nám dovnitř tuk-tukář a povídá, že už pojede tak mu dáváme 30 INR. Ještě si s ním dělám fotku.

náš tuk-tukář

„Zkusíme to prostě přes tu jízdenku, co máme“, povídá Marťa. Už nás to tu nebaví a odcházíme vytočení. A vůbec cela Indie se nám už díky tomuto hnusí. Jdeme ven a zastavujeme v Burger Kingu, kde si dáváme jídlo a řešíme co dál. Máme chuť fakt odsud vypadnout.

Místní krávy

Následně si jdeme dát latté opět do metra. Ptám se prodávajícího, jestli nám může poradit komu tady máme věřit. Povídá, ze nejlepší je mít průvodce. „A jak s lístkama na vlak?“, ptám se. Nejlepší je to prý booknout online. Velmi mě těší, že mi stahuje aplikaci pro zabookovaní vlaku, ale také je možnost booknout busy a letadla. Jedná se o aplikaci Paytm. Pro zabookováni vlaku ale potřebujete IRCTC účet, který mi normálně dává i s jeho heslem. WOW, takový servis jsem fakt nečekal. Moc děkuji. Ještě přichází s tím, jestli bych mu neposlal doporučení na email šéfovi. „Jasně“, odpovídám. Jelikož je v metru plno lidi a fronty dlouhé jako výkladní skříně, jdeme si dat ještě jahodový shake, a pak se odebíráme na hotel metrem. Cestou potkáváme ještě pouliční krávu, která pojídá odpadky.

kráva a odpadky a komplikace

Ještě si jdeme dát do stejné restaurace večeři Shahi Paneer s třemi kousky Butter Naan a sprite. Nicméně díky mnoha lidem čekáme na jídlo dlouho. Ale vyplatilo se, pochutnali jsme si dobře. Dokonce sem přichází nějací Evropané, ale podle přízvuku se bude jednat o Angličany. Platíme 280 INR a mizíme na hotel. Dole na recepci automaticky říkám, že chci teplou vodu. Recepční se usmívá a zapíná. Dáváme sprchu, ale kolem 12 hod mě to jaksi prohání a prdel štípe teda pěkně, ale nakonec v klidu uleháme.

DEN 6 – Cesta vlakem do města Ágra

Cesta vlakem do města Ágra

Jedna z prvních nepálivých snídaní

Vstáváme v 9:30 a jdeme na snídani, jelikož dneska podnikáme cestu do města Ágra. Dneska volíme jinou restauraci, kde si dávám jídlo zvané Paneer Paratha, což je indický pšeničný „plochý“ chléb, plněný strouhaným sladkým tvarohem a kořením a není špatná. Marťa si dává sýrovou omeletu a taky si nestěžuje. Každopádně tohle je jedno s prvních nepálivých jídel, co jsem dostal. Opět dostáváme fenykl pro dobré trávení.

Paneer Paratha

Následně jdeme do našeho hotelu balit. Vycházíme před 11:30. Docházíme přes metro na vlakovou stanici New Delhi. Nějakou dobu hledáme úschovnu zavazadel, kterou nacházíme, ale čekáme ve frontě. Jelikož nás ale čas tlačí, tak se v té frontě se nakonec rozhodujeme, že si necháme krosny u sebe a tak beru také tu od Marti. Pokračujeme na metro a nějakým záhadným způsobem nemohu projít přes turniket, zatímco Marta prochází. Po chvíli zkoušení ho nakonec přeskakuji. Na stanici metra Saket vystupujeme. Kupodivu nás žádný tuk-tukář nezastavuje. Je to tu klidnější. Procházíme běžnými indickými uličkami, kde opět elektrikáři měli radost.

indické ulice

Qutub Minar complex

A přibližujeme se k Qutub Minar complexu, což značí také přeplněné cesty tuk-tuku. Securiťák nám ukazuje na pokladu. Místní za 50 INR, my za 550 INR kartou a 600 INR bez. Na druhou stranu zase nečekáme šílené fronty a procházíme celou frontu Indů až ke vstupu pro turisty. V komplexu si sedáme a dojídáme naší poslední sladkost z České Republiky. Qutub Minar complex je areál monumentů a budov z dob Delhi sultanátu, který se táhl přes subkontinent Indie po 320 let (1206-1526). Celá oblast je indickou architekturou z 12. století. Komplex se pyšní největším minaretem v Indii o výšce 72 metrů. Jedná se o památník vybudován ve 12. století. Na jeho výstavbu se použil materiál i ze zničených hinduistických svatyň. Jako materiál byl použit rudý pískovec. Byl zavřen v roce 1981 a byl zapsán i na seznam světového dědictví UNESCO.

Qutub Minar

Qutub Minar complex

Qutub Minar complex

Qutub Minar complex

Nějakou hodinku jsme se tu procházeli a teď už vycházíme a sháníme tuk-tuka k metru. Smlouváme s tuk-tukáři a mnozí chtějí 50 INR, ale nakonec se daří snížit na 30 INR. Ale prý nám ukáže ještě market, který je blízko metra. Odmítáme a chceme přímo na metro, ale to už vyjíždíme. Dojíždíme k jakémusi marketu a vystupujeme. Povídám mu, že tam nejdeme a ať si vezme těch 30 INR, které držím v ruce. Nesouhlasí s tím, a tak děláme fintu, že odcházíme s jeho penězi. Hned na to nás zastavuje a bere si je. No jo, tohle mu proste nevyšlo. Stejně na metro docházíme, ale není to tak blízko jak povídal.

Máme asi 2,5 hod do odjezdu vlaku. Dostáváme hlad a míříme v metru na Rajiv Chowk. Marta si dává Paneer Masala Dosa a já Bahubali Masala Dosa. WOW, tak šíleně velkou placku jsem snad neměl. A já si říkal, proč to připravoval 10 min. Je tady narváno, ale přeci jen jsem našel dvě místa. Jídlo jsem cele nesnědl, ale za to jsem se pěkně přecpal.

Bahubali Masala Dosa

Cesta do Ágry

Teď rychle na metro a následně na vlak. O jejda, to jsou fronty. Vlakové nádraží je mega obrovské, ale my naštěstí známe své nástupiště. Vše nakonec stiháme a nastupujeme. Máme 2 třídu, ale podle těch obrázků jsme čekali lepší interiér, ale tak zas ty 3 hoďky vydržíme. Máme spodní lůžka a každé má svou zásuvku, což je super. Chodi tady jakási obsluha nabízejíc čaj, kávu a polévky.

Cesta vlakem do Ágry

Cesta vlakem do Ágry

Cesta vlakem do Ágry

Později si k nám ze další zastávky sedá nějaký voják a pokládá samopal na lůžko. Jelikož je hlaveň namířena přímo na mě, tak to není moc příjemné, protože sedím naproti ní. Snad má pojistku :D. Já si na půl hodinky dávám šlofíka v domnění, že na mě nevystřeli. Ale jak se budím, nabízí nám nějaký citronový bonbon, který si nesměle beru a následně i Marťa. Během toho všeho se už setmělo a přichází k nám cestující a jeden z nich povídá, že prý mu Marta zasedla místo, ale podle lístku, který mu ukazuji se mýlí. Má totiž lístek z Ágry a my do ní.

Ágra

Přijíždíme do Ágry s 20 min zpožděním. Ágra leží v severním indické státě Uttarpradéš. Ágra si uchovala krásu a ducha někdejšího hlavního města Mughalské říše, pyšní se také třemi památkami na seznamu světového dědictví UNESCO a patří k nejvýznamnějších turistických destinací Indie. Její počet obyvatel je kolem 1,7 miliónu.

Tady je snad více prachu ve vzduchu než v Novém Dillí. Tam jsme vysmrkávali černé částečky a tady snad budeme smrkat černé uhlí. Tohle je šílené, jde to úplně vidět. Na vlakáči si dáváme jídlo. Zkouším čaj masala a Tomato Uttapam, což je jídlo původem z jižní Indie a jedná se o jakousi tlustou palačinku vyrobenou ze speciálního těsta Dosa, připomínající menší pizzu. Marťa si dává zase Parathu s česnekem a Lassi. Čaje, to je něco, co mi tady maximálně sedí.

Tomato UttapamPo jídle mizíme ven a už se na nás vrhají tuk-tukáři. „150 INR? Jste se zbláznili”, odpovídám. „Je to nařízené vládou“, povídá jeden z nich, ale na to jim neskočím. Zkoušíme dále. Jednoho takového jsme zastavili a prý nás vezme za 100 INR. No nevím furt je to jaksi drahé, ale díky této jedné z nejvíce turistických oblastí na severu Indie souhlasíme. Je to šílené ty jeho vyhýbací manýry a každou chvíli nájezd na práh. Dojíždí a zastavuje u úplně jiného hotelu. Ukazuju mu, že je to ještě tak 3 km daleko. Je úplně zmateny a neumí ani slovo anglicky. Zastavuje u skupinky motocyklistu a ptá se o radu. Asi 5 min se tam rádi, kde to vůbec je.

Po dalších minutách přes celou smogovou Ágru dojíždíme na místo. Nemám přesně 100 INR tak mu dávám 500 INR, nejdřív říká, že nemá nazpět, ale pak cosi začne mluvit, že to celé objížděl a že chce 150 INR. No 5 min se s ním hádáme, že u vlakového nádraží chtěl 100 INR. Je strašně neústupný a my unavení, tak mu to dáváme a jdeme už na hotel Sukoon Home Stay Agra.

Konečně solidní hotel

Velmi příjemná recepce nás vítá, stokrát lepší než v Delhi. Dokonce nám vysvětluje, jak jít k Tádž Mahalu a k Ágra Fortu. Ptá se v kolik má s námi počítat se snídani, tak mu odpovídám, že v 9 hod vstáváme. Moc děkujeme, a dostáváme kvalitně mnohem lepší pokoj než minule. Jsme fakt spokojení.

Sukoon Home Stay AgraUsínáme až snad o půl 2 hod ráno, ale stejně jsem se vzbudil ve 3 hod ráno a měl jsem pěknou sračku. To bylo asi z toho chilli v Bahubali Masala Dosa ještě v Dillí, protože jsem to tam snědl velmi rychle, abychom stihli vlak. Nějak se mi nedaří moc usnout, protože se skoro celou noc budím a nemůžu zahřát nohy, i když zde máme deky. Zkouším se otáčet v posteli, protože mi fakt není moc hej. Nemůžu ani usnout na jednom boku, pac mě na jednom bolí žaludek a na druhém játra. K ránu se to zlepšuje.

DEN 7 a 8 – Otrava jídlem

Otrava jídlem

Ráno se nám vůbec nechce vstávat. Marta valí na záchod a chytla to taky. Mě zase bolí hlava a vypadá to, že díky té krosně, co jsem Marti vzal. Jdu dolu oběma pro snídani a dostáváme vajíčka s toustem, máslem a džemem. Beru si to vše po schodech nahoru. Na dveře mi klepe paní a nese mi ještě Indický čaj. Namaste, odpovídám. Díky našemu stavu se rozhodujeme být celý den na pokoji a raději dospáváme. Stejně bychom si Tádž Mahal neužili. Odpoledne se snažím vyhledat cestu do naší další destinace. Velmi složitě funguje ten jejich systém jízdenek vlaků, ale nakonec jsem přeci zabookoval lístky na pozítří do Jaipuru přes aplikaci Paytm. Na pokoji jen chillujeme. Snad jen večer kupuju na ulici nějaké keksy a sprite od místního Inda, aby měla Marťa i já něco suššího. Po snězení zjišťujeme, že jsou některé keksy i půl roku prošlé. Tohle určitě žaludku neprospěje. Večer Marťu chytá sračka, a to trvá až do půl noci. Tak nějak si říkám, že to bude otrava jídlem.

otrava jídlem

Pojedeme do nemocnice?

Další den ráno chudák Marťa vyhazuje všechno ven i horem. Ta už byla na záchode tak 10x. Ráno ji taky následuji. Vypadá to, že máme stejný typ bakterie. Počítám, že to bude opravdu otravou jídlem, protože jsme očkovaní na břišní tyfus a já mam i navíc na choleru. Je to šílené, pokud se to nezlepší budeme muset do nemocnice. Vstáváme před 9 hod a dostáváme snídani od bábušky. Na ty vajíčka se nemůžu ani dívat a jim jen tousty s džemem. Dneska to ještě vyležíme a snad to zítra vše přejde. Od 12 odpoledne se situace zdá se lepší, ale stejně to nebudeme riskovat. Rušíme vlakovou jízdenku a bookojeme novou na 17.1 ať máme rezervu. Mám skoro horečku, ale věřím, že mi zítra bude fajn.

DEN 9 – Tádž Mahal

Tádž Mahal

Ráno to šlo pořád spodem

Probouzíme se před 9 hod a jen co jsem vylezl, klepe nám na dveře paní, která přináší snídani. Stejně jako předchozí dny je to omeleta s tousty, máslem, džemem a masala čajem. Vaječinu raději ještě nejíme, ale tousty s máslem a džemem si dáváme. Vaječinu splachujeme v záchodě. Dnes je mi lépe a ani teplotu již nemám. Dneska to riskneme a koukneme na Tádž Mahal, ale chceme si obstarat nějaké léky proti průjmu, protože to ráno to šlo pořád spodem. Vycházíme a potřebujeme vybrat, ale z prvního ATM se nám to nedaří, ale u druhého už máme úspěch. Podle zkoumaní můžete vybrat max. 10 000 INR. Hned na to jdeme do jakési lékárny (která ovšem nevypadá jako lékárna). Lékárny najdete pod názvem Chemist nebo Medical. Mě stačilo vyhledat přes Google mapy “pharmacy agra” a hned jsem dostal několik lékáren v okolí.

Léky proti otravě jídlem

Docházíme do jakési lékárny, která od pohledu vůbec nevypadá, že by to byla. V lékárně se ptáme na léky proti průjmu. „Na kolik dní?“, ptá se lékárník. „Jak to mám vědět na kolik dní, to si mám udělat diagnózu?“, říkám si v duchu. „Nevím, tak mi dejte na 5“, odpovídám. Lékárník bere nůžky a rozstříhává nám pláto na pět dní. Tohle jsem ještě neviděl. Tady je úplně jiný systém. A vůbec ten chlap mi ani nepřijde lékárníkem. Dostáváme tři typy pilulek a rehydratační sůl. Tabletky a pilulky prý po jídle ráno a večer. Hned si je nebereme a jdeme na Tádž Mahal. Cestou potkáváme prodejce, který se nás ptá: „Where are you from?“. „Czech Republic“, odpovídám a hned na nás: „Ahoj, jak se máš?“.Tu a tam se objeví i kráva.

kráva na cestě

Docházíme k pokladnám se vstupem pro místní za 50 INR a 1300 INR pro cizince. Paráda. Je tam zahrnuty vstup do Mausolea uvnitř Tádž Mahalu a pozor dostanete zdarma půl litru vody! No nekupte to! Stále nás přemlouvají ať si vezmeme průvodce, ale odmítáme. Ten můj maličký tripod z eBay si prý nemůžu vzít dovnitř, tak si ho schovávám v nějakém místním obchodě (už vidím, jak si ho budu vyzvedávat cestou nazpět a všichni na nás budou tlačit ať si koupíme to a to). Procházíme kontrolami, tentokrát jsou ale důkladné, kde nám i prohledávají komplet baťoh. Zabavuji nám keksy, prý vstup bez jídla. Přibližujeme se k Červené bráně (Great Gate). Je to symetrická budova 23 metrů vysoká, protínající dvě osy východ-západ a sever-jih. Je jižní branou k Tádž Mahalu a odděluje vnitřní nádvoří od zahrad. Je postavena z červeného pískovce.

Great Gate

Čekal jsem, že tu bude více bělochu, ale jak vidím, tak ti černí opět převazují. Při foceni brány jsem omylem žduchnul do malého prcka, který spadl na zem a rozbrečel se. Hned ho bere mamka a oba ho utěšujeme. Uff, nakonec vše dobře dopadá a my pomaličku vcházíme velkou branou. A Tádž Mahal se nám už krásně rýsuje.

Tádž Mahal

Tádž Mahal je monumentálním pomníkem a jeden z nových divů světa, kterým se stal v roce 2007 a je symbolem Indie. Nechal ho vystavět indický mogul Šáhdžahán na památku své předčasně zesnulé ženy Mumtáz Mahal. Stavěl se 22 let a podílelo se na něm 20 000 dělníku. Byl dokončen v roce 1654. Dosahuje výšky 73 metrů a od 1983 na seznamu světového dědictví UNESCO. Ráno je jeho barva narůžovělá, navečer mléčné bílá a dopadnou-li na něj měsíční paprsky, zbarvuje se do zlata. Ročně ho navštíví 7-8 miliónů lidí.

Tádž Mahal získává kvůli znečištění ovzduší v Ágře nepěknou nažloutlou barvu. Pro vrácení původního bílého třpytu navrhla indická parlamentní komise pro dopravu, turistiku a kulturu obalit načas celou stavbu bahnem, které se nechá uschnout a poté se spláchne. Jak bahno usychá, vstřebává do sebe nahromaděnou nečistotu. Procedura potrvá asi dva měsíce, bude stát 230 000 dolarů a bude muset být opakována každé dva nebo tři roky.

Tádž Mahal

Tádž MahalLidi kolem je mračen a není lehké ulovit dobrou fotku. Cestou po levé straně narážíme na museum Tádž Mahalu, které obsahuje tři galerie. První je věnována kaligrafii, druhá malbám a třetí kresbám i malbám, kde nacházíme Tadž Mahal během různých desetiletí. Venku potkáváme partičku asi 8 indických lidi, kteří si s námi dávají nejednu fotku. Jedna mi da dokonce své asi 1,5 roční dítě do ruky a fotí jednu fotku za druhou. Zvláštní. Docházíme k Tádž Mahalu a koukáme na pobíhající opice kolem. Už i ta cedule před opicema varovala.

Tádž Mahal

Procházíme do mausolea. Původně si chtěl císař pro sebe postavit samostatné mauzoleum z černého mramoru, ale když jej jeho syn Aurangzéb sesadil z trůnu, nalezl místo svého posledního odpočinku vedle své manželky v Tádž Mahalu. Mausoleum je střeženo securiťáky a uvnitř lze nalézt dvě hrobky z mramoru. Ale že by vnitřek bylo něco extra se zase říct nedá.

zahrady Tádž Mahalu

Celý Tádž Mahal nakonec obcházíme a jdeme zpátky k červené bráně.

Zpátky na hotel

Vycházíme v jakési uličce, kde nám všichni pořád něco nabízejí, ale je tu i nějaká restaurace oštemplovaná TripAdvisorem, proto jdeme tam a dáváme si hlavně ne nic indického a pálivého. Volíme hranolky, hamburger a k tomu džus už i z toho důvodu, že jsme pořádně poslední dny moc nejedli. Teda čekal jsem to lepší, ale na Indii se asi už divit není čemu divit.

ulice za Tádž Mahalem

hamburger

Procházíme zpátky, ale trosku se ztrácíme uličkami, proto si to obcházíme a jdeme si pro tripod a mezitím nás opět zastavuje plno tuk-tukářů, potkáváme rozvalující se psy a také opice.

ulice Ágry

opice

Tripod si vyzvedávám, a dokonce nás nějak úplně nenutí si prohlédnout shop, a tak jsme hned vypadli. Ted už jdeme směr hotel po rušné silnici, a to jsem si i natočil.

Zkoumání léků

Na hotelu si smícháváme rehydratační sůl s vodou a zkoumáme léky. Takže oranžové kapsle (Lopor) jsou podle internetu něco jako Imodium proti průjmu. Žluté kapsle (Nutrolin-B Plus) jsou probiotika a ty červeno hnědé kulaté pilulky (Metrogyl 400) jsou antibiotika. Třeba se to někomu někdy bude hodit. Bereme si jen ty kapsle a doufám, že zaberou.

rehydratační sůl

imodium

probiotika

antibiotika

Večer si dáváme film Milionář z chatrče, aby to mělo tu atmosféru. Stále to z nás jde spodem. Po 12 jdeme spát.

Day 10 – Pevnost Ágra

Pevnost Ágra

Opět vstáváme před 9 hod a hned na to se nás paní ptá, zda nám má přinést na pokoj snídani. „Budeme teď jíst“, odpovídám, a tak při předání ji dávám za její snahu aspoň 50 INR, už i proto, že tu jsme spokojeni. Beru si jen trochu vaječiny a dnes jen ty tousty, Marťa také. Mé onemocnění se zdá lepší, minimálně už to není ta úplně řídká stolice. To jen Marťa ještě ráno zůstávala na záchodě a situace je u ní podobná jako v prvním dni. Každopádně si již raději bere ty místní antibiotika a zdá se, že jí po hodině dělají dobře. Hned se po nich cítí lépe a je v dobré náladě. Já si beru jen ty kapsle bez antibiotik. Jen co jsme vyrazili už vidíme mekající kozu někde na střeše s vystrčenou hlavou.

koza

Teď je tady něco, co vidět úplně nechceme, a to pán v podřepu, který chčije do jakéhosi kanálu, celkem je to chuťovka. Na ulici potkáváme lidi, kteří prodávají arašídy, ořechy, vlašské oříšky a další věci a roztahují se vždy přes celý chodník. Proto je překračujeme a jdeme po rušné ulici až k pevnosti.

Agra fort

Uvnitř pevnosti Ágra

Vstup je pro místní za 50 INR a pro cizince 600 INR, typicky. Už se na nás lepí nenažraní průvodci, které se snažíme ignorovat. Procházíme kontrolou a opět koukám a tripod není uvnitř povolen, ale nějakým způsobem ho schovávám do levé kapsy a procházím. Stále za námi chodí průvodci, ale ty ignorujeme. Byla postavena v letech 1565-1573. Ágerská pevnost patří k nejdůležitějším pevnostem v Indii. V době Mughalské říše zde sídlili tehdejší panovníci a řídili odtud celou zemi. Je to jediná pevnost v Indii, kde žili všichni ranní Mughalští císaři. Pevnost Ágra je též známa jako Červená pevnost v Ágře. Od roku 1983 je součástí světového dědictví UNESCO. Opět je tu spíše více místních, hold Indie je jeden subkontinent. Palác Jahangir na fotce níže byl postaven Akbarem. Je jednou z nejstarších stav přežívající během Akbarovém panování.

Palác JahangirAnguri Bagh níže je soukromou Mughalskou dámskou zahradou, uvnitř Ágra pevnosti.

Anguri BaghTu a tam se objeví opice a některé i chodí po střechách.

opice

Pevnost Ágra

Objevuji se další indičtí lidé, kteří chtějí fotku s námi, a tak nakonec souhlasíme. Z dálky odsud vidíme také na Tadž Mahal a podle fotky je jasné, že opar je žřejmý.

Tádž Mahal v oparuPotkáváme i veverky, které dychtí o jídlo.

Ágra pevnost

Síň velkého publika (Diwan-i-Aam) níže byla postavena v letech 1631-1640 a přestože byla budova postavena v červeném pískovci, byla omítnutá bílou barvou, která se podobá bílemu mramoru.

Diwan-i-Aam

Po 2 hod se odebíráme zpátky a zastavuje nás další průvodce, kterému vysvětluji, že už končíme a jdeme. Stále si mele to svoje, že pokud mu dáme 20 min, tak nám řekne něco o historii, ale stříkne odmítáme. Před branami se opět navalují tuk-tukáři a matky se špinavými dětmi, co se nás dotýkají a chtějí peníze. Je nám to nepříjemné a pokračujeme kupředu až k hotelu. Recepčního prosím o uvaření holé rýže basmati, abychom nic neriskovali. Paní mi to přináší nahoru a po jídle si dáváme šlofíka.

Day 11 – Vlakem do Džajpuru

Vlakem do Džajpuru

Kolem půl 2 ráno střeva nedávají stále pokoj, a tak jdu opět na záchod. Vypadá to, že si vezmu ty antibiotika, protože mi už nic jiného nezabírá, ale to nechám na ráno. Budík zvoní 5:30 a hned lezu z postele a znovu se hrnu na záchod, mezitím se již balí Marťa. Přidávám se k ní a po 6 hod vycházíme. Máme teď asi jen 9 stupňů, takže je to na bundu. Tuk-tukáři naštěstí jezdi i v tuto hodinu, a tak jeden nás hned bere u cesty za 100 INR. Pěkná zima cestou ale za 10 min dojíždíme k vlakovému nádraží. Máme asi 1 hod čas, takže kupujeme na nádraží nějaké sendviče do vlaku a pití. Vlak nám jede 7:15 z nástupiště 4 a minuty utíkají celkem pomalu. Je to až katastrofa, jaká je tu smogová situace. Divím se, jak to můžou být schopni dýchat celé dny.

Vlakem do Džajpuru

Turecký záchod ve vlaku

Teď vidíme i procházející opice po kolejnici. Vlak přijíždí se zpožděním asi 20 min a z vlaku se verou Japončíci. Naštěstí máme opět druhou třídu. Lůžko si upravuji tak, abych mohl sedět. Je to šílené, venku koukáme a není vidět ani na 100 metru díky místnímu smogu, a to jsme už někde za Agrou. Stále to ve mě bublá a musím na záchod. Obavám se nejhoršího, naštěstí je ve vlaku turecký záchod, takže se ničeho nedotýkám. Splachování je stylem nalej si vodu do džbánu a spláchni. Během jízdy jdu ještě dvakrát na záchod (doufám, že ty antibiotika zaberou), ale stolici mám stále vodnatou.

Vlakem do Džajpuru

A kdyby Vám bylo horko, tak si můžete pustit větrák nad váma. Takto příjemně se jede vlakem do Džajpuru.

Vlakem do Džajpuru

Projíždíme vesničkami, které jsou zchátrale, všude kolem, plno odpadků a plastů, krávy, býci a jen a jen chudoba. Není to fakt pěkný pohled na jejich žití, ale snad jsou tam někde dole spokojeni.

vlakem do jaipuru

Vlakem do Džajpuru

Kolem 2 hod přijíždíme vlakem do Džajpuru. Džajpur, nazývaným růžovým městem je hlavním městem indického státu Radžastán. Byl založen roku 1727 mahárádžou Saváí Džaj Singhem II, vládcem Amberu. Dnes ve městě žije více než 5 milionů obyvatel. Džajpur je první pečlivě naplánované město Indie. Jen co vystupujeme z vlaku, chytá už nás tuk-tukář a nabízí nám odvoz na náš hotel za 30 INR, což je fakt v pohodě cena.

Tuk-Tukář Ali

Jmenuje se Ali a v tuk-tuku mi dává malý poznámkový blok, co o něm napsali jeho zákazníci. Nacházíme v bloku i slovenský text a podle všeho má jen dobré hodnocení. Jen je divné, že každý z jeho zákazníků napsal pochvalu vždy na celý list. Prý pokud budeme mít chuť, tak nás může vzít po městě, tak se nakonec domlouváme na zítřek v 10 hod ráno. Ještě po něm chci telefonní číslo, ale povídá, že na vlakovém nádraží stejně není signál, takže mi ho nedá. Je mi to divné, protože vím, že tam byl, ale nějak to teď neřeším s ním. Dorážíme do hotelu Vaishnavi a dostáváme pokoj. Ten je o něco maličko horší než v Ágře, ale jsme spokojení.

Na chvíli spočíváme a po necelé hodině vyrážíme ven. Recepční nás upozorňuje dole, že není dobré si odtud brát tuk-tuk díky přestřelení cen a prý ani ten Ali není moc důvěryhodný. Prý nás bude vozit po obchodech, podle zkušenosti lidí a prý je nejlepší si vzít Uber, kdy se řidiči do Vás nesnaží furt něco hustit. Proto ho zkouším a přijíždí k nám auto. V autě je to mnohem pohodlnější, není tu žádný hluk a řidič se jen soustřeďuje na svou jízdu. Město zdá se býti mnohem pěknější, než Ágra (o Dillí ani nemluvím). Cestou ještě nabírá týpka a v celkově platíme jen 60 INR a jízda byla fakt pohodlná. Jen co vystupujeme, prochází se tu velbloud po cestě.

velbloud

Centrum Džajpuru

Dojeli jsme k Albert Hall Museum, což je muzeum historického a kulturního dědictví. Bylo postaveno v roce 1876 a původně sloužilo jako koncertní sál. Vstup pro místní je 20 INR a pro turisty 150 INR. Nechceme ale trávit dny v muzeích, a tak ho jen procházíme. Všímáme si Coffee Cafe Day, tak do něj zalézáme. Dáváme si frappé (175 INR / kus) a kupujeme i celý ananasový dort (350 INR). Bohužel i tady mě tahají střeva, ale na to kafé a dort prostě chuť byla.

Albert Hall Museum

Coffee Cafe Day

Je nad naše síly ho celý sníst, a tak si jeho část zabalujeme. Nad parkem nám pomaličku zapadá slunce. Všímáme si i místních krys, těch je tu spousta (ostatně také i děr v zemi). Procházíme na sever až k Ramniwas Bagh parku, kde za 20 INR na hlavu vstupujeme. Konečně zeleň, to jsme potřebovali.

Ramniwas Bagh park

Ramniwas Bagh park

Celý tento park obcházíme a všímáme si vyrobených zvířat z keřů. Už se nám pěkné setmělo, a tak jdeme shánět Uber. Ten zabloudil, ale přece dojíždí. Tentokrát je to tuk-tuk a taky nějak nenavazuje s námi konverzaci, jen je zmatený z našeho cíle, tak mu ukazuji, jak se dostat k našemu hotelu. V tom davu dalších tuk-tukářů a motorek narazí svým kolem do auta před sebou, ale autu to nějak vůbec nevadí a jede dál. Dojíždíme na hotel za 65 INR.

Na pokoji si všímáme, že tu o patro výš dělají pizzu v restauraci, takže asi ráno zajdeme. Vedle nás jdou v pokoji slyšet lidi a podle hlasu se jedná o Rusy. Jeden z nich to podle plivaní do záchodové mísy taky moc nedává. Tu a tam hárá pouliční kočka přes chodbu a z ulice slyšíme i jakési výbuchy. Nasazuji klapky a oba si dáváme špunty a kolem půl 1 v noci jdeme spát.